Obraz Doudlebské Madony

Nejznámější středověkou památkou kostela sv. Vincence je gotický obraz Madony Doudlebské malovaný temperou na lipové desce (Národní galerie v Praze). Někdy mezi lety 1430-1440 byla pro chrám zhotovena kopie dnes nedochovaného milostného obrazu Bohorodičky byzantského typu zvaného Hodegetria (v překladu „vůdkyně na cestách“), který byl uctíván jako paladium Byzance až do jejího zničení Turky roku 1453. Panna Maria je oděná v maforion, zelenomodrý plášť s červeným rubem, který halí i její hlavu, a na levém boku drží Ježíška oblečeného v chitón, plátěný spodní oděv stejné barvy. Sedící dítě se zkříženýma nohama má v levé ruce knihu, která nahradila svitek (logos) u předlohy. Bohorodička hledí na věřícího a pravicí ukazuje na Krista, který k matce pozvedá ruku s žehnajícím gestem. V levém dolním rohu stojí duchovní v liturgickém rouchu bílé barvy, na hlavě má vyholenou tonzuru a ruce sepjaté k modlitbě. Nad klerikem se vine nápisová páska s prosbou: „Ora pro nob´[is] s[an]c[t]a dei genitrix“ („Oroduj za nás svatá Boží Rodičko!“).

Zadní malovaná strana obrazu s námětem Adorace Páně byla při restaurování v roce 1904 ve Vídni sejmuta akademickým malířem Theofilem Melicherem a přenesena na plátno. Oboustranné pojetí deskového obrazu dokládá, že nikdy nebyl zavěšen na oltáři. S největší pravděpodobností byl sám chápán a sloužil jako oltář, a proto snad mohl mít po stranách ještě malovaná pohyblivá křídla. Středověký kult mariánského obrazu nelze vzhledem k nedostatku pramenů doložit, velké obliby se nicméně dočkal v době baroka.

Počínaje rokem 1891 byla deska několikrát zapůjčena na různé výstavy. Od roku 1936 je obraz deponován v Národní galerii v Praze, kde jej lze po celkovém restaurování v letech 1997-2003 spatřit v expozici středověkého umění v Anežském klášteře i dnes. Zadní strana s výjevem Adorace Páně je uložena v depozitáři. Od roku 1978 visí na hlavním oltáři doudlebského kostela kopie madony zhotovená Národní galerií.

V době baroka k němu o poutích směřovala četná procesí z okolí i poutníci z Rakous. Na důkaz vděčnosti byl ověnčen mnoha dary ze zlata, stříbra, šňůrami perel a byla na něm připevněna stříbrná korunka. Po čase bylo skvostů tolik, že byly ukládány do truhly. Rostoucí bohatství lákalo mnohé nenechavce a tak proběhla série krádeží v letech 1698, 1704, 1723,1754 a 1784. Úpadek Doudleb jako poutního místa způsobily zákazy poutí v době císaře Josefa II v osmdesátých letech 18. století. Kostel se však ještě dlouho potom stával zastávkou poutníků jdoucích do Římova. Dosud se za hlavním oltářem uchovávají berle, které tu prý zanechal uzdravený invalida. Ještě v první polovině dvacátého století se zde konaly hojně navštěvované poutě na Černou neděli, Svatodušní pondělí a svátku Narození Panny Marie (8. září).

Pověst:
Mnoho vody uběhlo korytem Malše od dob, kdy těžce onemocněl doudlebský plebán Ambrož Sylvány. Ulehl do postele, ovšem žádný lék mu nedokázal vrátit zdraví, poklad nejcennější. Poslední nadějí se mu stala podobizna Madony ve zdejším kostele. Bezvládný kněz požádal o přenesení svatého obrazu do své komory, aby se za vroucích proseb před tváří Panny Marie uzdravil.
Zatím co on pln naděje očividně pookřál, hledaly zástupy věřících marně obraz své patronky v místech, kde na oltáři zel zdobný rám prázdnotou. Boží Matce se stýskalo po zástupech potřebných, a tak projevila své přání. Jednoho jasného rána vstal kněz z postele, aby zjistil proč se tvář Madony tak leskne. Nebyla to rosa, ale po tváři jí stékaly slzy. Setřel svým rouchem slzy, ale pláč neustával. I pochopil její stesk a nechal vrátit obraz na oltář, kam odvěků patřil.